Stránky o nejlepší skupině světa - Bon Jovi

Bon Jovi

                Tato kapitola bude patřit rockové skupině z New Jersey, zvané Bon Jovi. Kořeny této skupiny sahají do 80. let, kdy se zpěvákovi jménem Jon Francis Bongiovi povedlo se svou skladbou „Runaway“ vyšplhat na 39. místo v singlovém žebříčku. V tomto okamžiku se mladý Jon rozhodne založit skupinu. Zavolá svému bývalému spoluhráči na klávesy Davidu Bryanu Rashbaumovi, aby společně přizvali baskytaristu Aleca Johna Suche, který dohodil za bicí muže jménem Hector Samuel Juan ‚Tico‘ Torres. Na postu kytaristy se to střídalo, nakonec se tam usadil Richard ‚Richie‘ Stephen Sambora. Členové si pozměnili jména, z Jona Bongioviho se stal Jon Bon Jovi, aby to znělo více americky, David Bryan Rashbaum si ponechal jen první dvě jména z toho důvodu, aby lidé neměli předsudky vůči jeho židovským kořenům, Tico Torres měl jednoduše moc dlouhé jméno na zapamatování, Richie Sambora vynechal prostřední jméno (které se v Americe stejně moc často nepoužívá) a Alec John Such si jako jediný ponechal celé jméno. Psal se rok 1983 a skupina Bon Jovi byla připravena na první úspěchy.

                Jejich první album jednoduše nazvané ‚Bon Jovi‘ se setkává s relativním úspěchem. Je to hlavně díky již zmiňované písni „Runaway“(Uprchlík), která svou pozicí v Top 40 skupině umožní jet na americké turné se skupinou Scorpions. Po Evropě a Japonsku se pohybují po boku skupiny KISS, kde si David splnil klukovský sen, KISS byli totiž první skupinou, kterou viděl na koncertě, když mu bylo třináct. Jon se od začátku snažil, aby lidé brali Bon Jovi jako skupinu, ale když byl původní název alba ‚Tough Talk‘(Silácké řeči) zamítnut, musel se smířit s tím, že se bude album jmenovat podle jeho jména.

                Jejich druhé album nazvané ‚7800° Fahrenheit‘(teplota uvnitř sopky v době erupce) bylo plné songů o lásce. Jak jednou řekl Jon, album je výpovědí mladých mladým. Toto album dokázalo, že Bon Jovi nejsou jen Jonova pěkná tvářička, ale kritikům se stejně nelíbilo. Bylo sice lepší než předchozí album, ale zdaleka nestačilo na tehdejší alba rockových velikánů. V témže roce poprvé vystupují na charitativní akci Farm Aid, která jim získá zase o něco lepší reputaci. V této době chtěla také nahrávací společnost Polygram ukončit smlouvu se skupinou, avšak po diskuzi s Jonathanem Kingem to neudělala.

                Další album v řadě s názvem ‚Slippery When Wet‘ bylo to vůbec nejúspěšnější. Skupina zde pozměnila svůj styl a napsali společně s Desmondem Childem (spoluautor hitů skupin KISS, Aerosmith, Poison,…) ty největší hity skupiny – „You Give Love A Bad Name“(Dáváš lásce špatné jméno) a „Livin‘ On A Prayer“(Žít v motlitbě – v této skladbě se u Bon Jovi poprvé objevil talkbox, který se pro skupinu stal charakteristický). Alba se prodalo přes 28 milionů kopií. Skupina fanoušků ‚Pizza Parlour Jury’ byla první, která slyšela připravované songy, a měli možnost vybrat písně, co chtějí vidět na albu. V tomto období hrozilo, že se skupina rozpadne, byli na turné více než 16 měsíců a bylo to na nich znát.

                Další album nazvané po jejich rodném městě ‚New Jersey‘ , se původně mělo jmenovat ‚Son Of Beach‘(Syn z pláže), ale nahrávací společnosti se to nelíbilo, a tak se název změnil. ‚New Jersey‘ se také stalo historicky první album západního interpreta, které bylo oficiálně vydáno v tehdejším SSSR, bylo to v roce 1989. V této době také kolují zvěsti o problémech v kapele, v tom smyslu, že si Jon začíná kapelu přivlastňovat a že řídí, jak má který člen vypadat atd. Nikdy to nebylo potvrzeno. V roce 1989 Bon Jovi překvapili na MTV akustickými verzemi písní „Livin‘ On A Prayer“ a „Wanted Dead Or Alive“ (Hledaný mrtvý nebo živý), čímž odstartovali vlnu unplugged koncertů (nepoužívají se elektrické nástroje – el. kytara, klávesy, baskytara,…).

                Po delší pauze a pár sólových projektech přichází v roce 1992 na řadu ‚Keep The Faith‘ (Zůstaňme věrni – obrázek držících se rukou vyjadřuje frázi skupiny; nikdy se nevzdávej naděje, nikdy neustupuj), album tak jiné a zároveň stejné. Během téměř pěti let, co se členové neviděli, se směr hudby výrazně změnil a mnoho kapel z 80. let nedokázalo přizpůsobit svůj repertoár. Bon Jovi to jako jedni z mála dokázali, a přitom si zachovali svůj charakteristický zvuk. Než se tak událo, kapela se sešla a diskutovalo se o tom, jestli mají ještě chuť hrát. Na Jona dolehla krize středního věku a období 91-92 nazývá ‚šedé léto‘, kdy hledal sám sebe a smysl života. Nápady typu, že seskočí z jedoucí motorky, ho také napadaly. Nakonec si nechal ostříhat své vlasy jako známku toho, že se přes toto období dostal. Tímhle činem naštval nejednu fanynku. Snad i díky tomuto období vznikla fenomenální ‚Bed Of Roses‘(Postel z růží), která se na albu také nachází. Kritici album krutě soudili a divili se, proč Bon Jovi ještě vůbec hrají, podle médií měli věk na důchod. Fanoušci měli jiný názor, a tak se stalo, že se skupina poprvé a (snad ne) naposledy v rámci tour podívala i do České republiky.

                Je čas vydat i nějaké výběrové album, a tak se roku 1994 objevila na stáncích ‚Cross Road‘. Na tomto albu se nachází největší hit skupiny, píseň jménem „Always“(Vždy), které se prodalo 3 milionů nosičů.

                Další album, na kterém už místo Aleca hraje Hugh McDonald, který se na rozdíl od Aleca nikdy nestal oficiálním členem, se jmenuje ‚These Days‘(Tyto dny). Toto album (které je podle mě to nejlepší, co kapela vytvořila) se v Americe netěšilo velkému úspěchu, protože tamější trh byl zaměřen na rozvíjející se hip-hopovou scénu. Na druhou stranu v Británii ‚These Days‘ sesadilo z první příčky album Michaela Jacksona ‚HIStory‘. Z tohoto období pochází také jeden z nejlepších koncertů Bon Jovi a to VHS/DVD ‚Live From London‘, kde kapela dokázala, že se můžou řadit mezi stadiónový rock, pod velikány jako byli např. Queen.

                Po další dlouhé přestávce přišlo na přelomu století album ‚Crush‘. Účelem této desky bylo prorazit opět v USA, kde kapela ztrácela publicitu. Začátek nahrávání alba se neustále odkládal, nejdříve z důvodu sólových projektů Jona a Richieho, kterých se nakonec vzdali a následně kvůli nehodě Davida, který si málem uřízl prst na cirkulárce. Když už se zdálo, že všechno vyjde, tak přišla náhlá smrt jejich producenta. Nakonec se ale album vydalo, a nebýt singlu „It‘s My Life“(Je to můj život), který pobláznil celý svět, tak by se o skupinu kromě skalních fanoušků nikdo nezajímal. Koncerty a là These Days se už nekonaly. Skupina přišla v modernějším hábitu, snad i kvůli tomu, že nejsou nejmladší.

                Po roce vychází best of v živém kabátku. Album pojmenované ‚One Wild Night: Live 1985 – 2001‘(Jedna divoká noc) se skládá ze živě nahraných skladeb. Toto album dělí fanoušky na dvě poloviny, z čehož jedna je ráda, že něco takového udělali, protože Bon Jovi se předvedli jako stadiónová kapela, a druhá kritizuje výběr a délku písní.

                Po útocích na WTC, které ovlivnili řadu skupin, se ani Bon Jovi nevyhnuli vlivu a vydali desku ‚Bounce‘ (Vzdor), která je tvrdší a temnější než všechny dosud vydané desky. Například píseň „Everyday“ (Každý den) byla napsána jako odezva na teroristický útok. I další písně jsou spojeny s nešťastnými událostmi, ale na albu se najdou i pověstné balady např. „Joey“ nebo „You Had Me From Hello“ (Dostala si mě už při pozdravu).

                V roce 2003 si kapela připravila specialitu v podobě dalšího best of, tentokrát ty největší hity v akustické verzi. Jestli předchozí výběrovka v živém kabátku rozdělila fanoušky na dva tábory, tak tohle je proti sobě doslova poštvalo. To, že z rockových písní, plných zvuků bicí a kytarových sól udělali třeba valčík, neslo těžko hodně lidí. Já jim taky některé písně nemůžu odpustit.

                O další rok později, tedy v roce 2004, skupina slavila 20. výročí. K tomuto okamžiku si připravili album ‚100,000,000 Bon Jovi Fans Can‘t Be Wrong‘ (100,000,000 fanoušků Bon Jovi se nemůže mýlit), které se skládalo ze 4 CD a 1 DVD, na kterých byli nikdy nezveřejněné písně, demo verze nebo třeba původní nahrávky. Název je poctou Elvisu Presleymu, kterého všichni z kapely obdivovali. Sám Elvis měl v roce 1959 album s názvem ‚50,000,000 Elvis Fans Cant’t Be Wrong‘. Tímto albem velice potěšili své fanoušky, jelikož mezi ně vypustili na 50 nikdy nezveřejněných písní a rozhovorů s kapelou.

                Přichází rok 2005 a s ním nové album ‚Have A Nice Day‘(Měj krásný den). Celé album je vlastně takovou odezvou na prezidentské volby z předešlého roku, kdy nevyhrál politik, kterého Jon podporoval. Akorát pár písní se toho netýkaly. Například píseň ‚Novocaine‘ (Novokain) je inspirována rozvodem Davida, píseň dostala během turné nový rozměr, protože o rozvod požádala i manželka Richieho. Během turné si Richie zlomil ruku a aby mohl pokračovat, musel brát prášky proti bolesti, na kterých si později vypěstoval závislost. Také mu zemřel otec, a jak bylo už zmíněno, rozváděla se s ním manželka. Tohle všechno mělo za následek jeho pozdější problémy s alkoholem a prášky proti bolesti. Fanoušci o tom neměli ani ponětí, a tak vůbec nevěděli, co se děje.

                Další deska rozdělující fanoušky na dvě skupiny je ‚Lost Highway‘(Ztracená silnice), která je střižená country stylem. Psal se rok 2007 a následující turné k tomuto albu se stalo nejúspěšnější za rok 2008. Tato deska vznikla díky tomu, že se píseň z předchozího alba „Who Says You Can‘t Go Home“(Kdo říká, že nemůžeš jít domů) vyhrála cenu za nejlepší country píseň. Tento song hrál také důležitou roli v JBJ Soul Foundation, což je nadace Jona Bon Joviho, která má za úkol stavět domy pro lidi postižené přírodními katastrofami – je to vidět i ve videoklipu k této písni, mimo jiné se tam objevují i malířské schopnosti Tica. Richie Sambora se nemohl zúčastnit několika koncertů, protože po fiasku s unplugged verzemi písní v MTV se rozhodl jít na léčení, které úspěšně absolvoval a vrátil se v plné síle zpět ke kapele.

                A konečně se nacházíme v nedávné době, rok 2009 a nové studiové album ‚The Circle‘(Kruh). Kapela zde oslavuje návrat ke kořenům rock’n‘rollu. Zároveň chce upozornit na stále opakující se vzorce. Například píseň „Work For The Working Man“(Pracovat pro pracujícího) obsahuje stejnou basovou linku jako legendární „Livin‘ On A Prayer“, Richie Sambora to komentoval slovy, že to má  připomenout krizi z osmdesátých let, kdy se také lidé báli, že přijdou o práce. Jon Bon Jovi zase prohlásil, že do kruhu je lehké se dostat, ale ještě těžší je dostat se ven, stejně jako u rock’n‘rollu, který jim učaroval. Proto název ‚The Circle‘. Další píseň „Happy Now“ (Konečně šťastný) je reakcí na zvolení Barracka Obamy prezidentem a vyhlídkou na lepší časy.

                Zatím poslední počin Bon Jovi je už několikáté best of, tentokrát s názvem ‚Greatist Hits‘(Zlaté hity). Album obsahuje i tři nové písně a zároveň v tomto období byla napsána píseň „This Is Our House“(Tady je to naše), která se stala hymnou pro Australskou národní ragbyovou ligu.

                Klasická banda stárnoucích rockerů, kteří mají stále co nabídnout. Možná bychom se od nich mohli dost učit. Tico má kubánské kořeny, David je Žid, Richie vyrůstal v polsko - italské katolické rodině a Jon pochází z rodiny se slovansko – italskými kořeny s křesťanskou vírou. V Česku by něco takového neexistovalo, možná nám křivdím, ale neznám více než čtyři osoby, které by snesly být v jedné místnosti s Židem/katolíkem. Ale zpět k hudbě, za 25 let působení této skupiny se hudební scéna dost změnila a v dnešních dobách je např. jejich ‚7800° Fahrenheit‘ bráno jako nadčasový album. I jejich akustická best of je ceněná. Když se podíváme na fanoušky, tak se dá zjistit, že Bon Jovi jsou dlouhodobá záležitost. Abyste tomu rozuměli, znamená to, že jakmile je začnete poslouchat, tak už se nedá přestat. Prostě Vám to nedovolí a je Vám úplně jedno, jestli už mají být v důchodu nebo ne. Bohužel u nás se základna fanoušků moc nerozrostla, je to kvůli železné oponě, která tu stála v dobách jejich největší slávy, tudíž se tu najde jen málo osob, které umí přečíst jejich jméno.